O tom, jak zloděj křičí chyťte zloděje

Máme tu návrh čtvrté novely vyhlášky 27/2016. Během 4 let. Už to o něčem vypovídá. Především o tom, že v roce 2016 bylo spuštěno něco, co mohlo počkat a mělo se lépe připravit. Jenže ne, to muselo být hned, nejlépe včera. 

Některé organizace, které velmi tvrdě, nekompromisně až drze prosazovaly urychlený nástup inkluze plošně, jsou nyní nemile překvapeny. Čím prosím? Většina lidí z oboru přeci dopředu upozorňovala, že hezké myšlenky musí být něčím konkrétním podloženy. Především kvalifikovanými lidmi, penězi a dobrou připraveností terénu. Ani jednu z těch tří věcí stát nezajistil. A ony organizace to přijaly s tím, že jsou to jen drobné mušky, které budou rychle vychytány. Nebyly. Naopak se z nich začínají stávat vypasené mouchy.

Spolustrůjci inkluze nyní zaplavují veřejná média třeba takovými prohlášeními: „Ministerstvo nepředstavilo žádná konkrétní data, která by vysvětlovala, proč se rozhodlo k takto zásadnímu kroku s obrovskými riziky a potenciálně velmi negativními důsledky vzdělávání mnoha tisíců dětí v zemi. S rodiči dětí nebyl tento návrh diskutován, neví o něm ani většina škol nebo třeba profesní asociace, nepředcházela mu odborná diskuse,“ kritizovala návrh předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková pro Český rozhlas Plus….

Děkuji paní Laurenčíková, hezky jste mi nahrála na smeč. Vás a další organizace také vůbec nezajímalo, co si myslí rodiče dětí nebo co si myslí profesní organizace. Nějaká petice s více než 70 tisíci hlasů rodičů a učitelů vás nechala v klidu. Když psali odborníci (teď myslím ty opravdové, kteří s dětmi se speciálními potřebami dávno pracovali a dodnes pracují) o možných dopadech, museli si vyslechnou řeči o hájení písečku, odporu k inkluzi a další. Dokonce jeden pán se vyjádřil o těchto lidech jako o póvlu, se kterým nemá smysl se bavit. A teď budete křičet? A to přes to, že nyní máte trochu té pravdy? I vy jste se podílely na tzv. analýzách stavu inkluze. Když je četl člověk z praxe, musel se smát. Při čtení měl pocit, že čte o něčem z jiné planety. Zatímco kolem sebe viděl problémy.

Které?

Třeba hned na začátku. Neexistovala pořádná a fundovaná metodika k ničemu a pro nikoho. Celý rok, ale spíš déle, trvalo, než školy zjistily, co a jak. A legrační bylo, že metodické pokyny každý jinak podávali i tzv. vyškolení implementátoři. Nevěřte mi, nebylo to legrační, bylo to strašné a tragické. Ředitelé škol nějak něco dělali a třásli se, že přijde kontrola a vše smete jako špatné. Nebo se budou muset vracet peníze za neoprávněné čerpání. Dodnes mnohé školy netuší rozdíl mezi pedagogickou intervencí a předmětem speciálně pedagogické péče. Dodnes neumí pracovat s pozicí asistenta.

Dále se velmi záhy (snad již po několika měsících) zjistilo, že jsme vyrobili drahou legraci. Tak se začalo vymýšlet škrtání. Jak to vymyslet? Nejdříve formou „vnitřních“ předpisů poradenských zařízení. Ale tiše, pšššt, nesmíte o tom nikde mluvit. Pak došlo na speciální školy. Jsou tam sice také žáci s ‚SVP, ale…. A my jsme (ministerstvo) přece vždycky říkali, že těm se má dát jen trochu. Takže vůbec. Pak už to nešlo. Začalo se tvrdit, že novela vyhlášky je technická, údajně má sjednotit odborné termíny. Potichounku se škrtlo něco málo, aby nemuselo být financováno. Další novela totéž. Třetí novela se už nemohla moc vymlouvat, tak se řeklo, že se budou vše normalizovat. Ve skutečnosti všechny novely byly o snižování nákladů. Ten poslední pokus se tím už ani netají.

Jenže.

Pouze škrtat a nic dalšího nezměnit? To povede do pekel.

Snížení asistentů – je možné u škol, které dosud tzv. nesdílejí. Je to chyba škol? Ale kdepak. Mnoho škol si totiž dodnes myslí, že asistent je nějaká odborná síla, která pomůže dětem. Přitom je to prosím asistent učitele. Nemá se motat jak vrtulník kolem jednoho dvou dětí, ale pomáhat v celé třídě a správně to pojmenovává ČŠI. Na druhou stranu je nyní skoro plošně škrtnout, to by byl masakr. Takže místo zlepšení práce AP je vyhodíme!

Sebrat mnohým dětem předmět PSPP? Dodnes trvá hluboká nevědomost a nejednoznačnost, co to vlastně ten předmět má za funkci. V běžných školách např. provádět kompenzaci poruch učení. To totiž učitel v běžné hodině nemůže zvládnout. Ze dvou důvodů – nemá na to kvalifikaci a čas. A nyní je v návrhu škrt. Kdo tedy bude s těmi dětmi pracovat a kdy?

Ministerstvo přišlo s geniálním nápadem:..“ Žákům se závažnými vývojovými poruchami učení, jež se projevují silnými obtížemi se čtením, psaním nebo výslovností, by se potom místo speciálních předmětů měli doporučovat asistenti pedagoga“. Ti asistenti, kteří neumí reedukační techniky?! To dětem opravdu pomůže.

Dalším nápadem je toto:…“ Naopak děti s mentálním nebo tělesným hendikepem by možnost speciálních předmětů ztratily úplně.“… No jistě, tyto děti totiž přece vůbec péči nepotřebují. Běžní učitelé s nimi moc pracovat neumí, takže jediným plusem by bylo jejich posezení v běžné škole. Socializace. O nějakém vzdělávání moc mluvit nemůžeme.

Jestliže v běžných školách ubude pár asistentů, svět se nezboří(přičemž si všimněte slova pár). Co tam však doopravdy chybí a co se moc neřeší nikým, to jsou kvalifikované síly se speciální pedagogikou. Ti, kteří by nejen učili, ale také metodicky vedli své kolegy, kteří speciální pedagogiku nestudovali a netuší co to znamená, když přichází do třídy např. žák s těžkou dysfázií. Kdo jim to má sdělit? Poradna? Tam mají své práce dost. Navíc pracovat s takovým dítětem znamená radit se s odborníkem docela často a podrobně. Tedy na pracovišti.

Jako další velice opomíjený fakt vidím minimální možnost zřizovat při základních školách třídy, kde by pracovali lidé s kvalifikací a intenzivně se věnovali žákům.

Celá inkluze byla postavena na hliněných nohách a nohy povolují. Není možné jen něco ucpávat a vycpávat, aby se to nezřítilo. Nejdříve musíme udělat vše znovu a lépe. Teprve potom dělat zásadní změny. Pokud nyní dojde k přijetí novely v současně navrhovaném znění, systém se nezhroutí. Zhroutí se „jenom“ učitelé a žáci, kteří zůstanou bez pomoci.

Ti, kteří dnes tak lamentují by se veřejně měli omluvit, že oni dopustili spuštění nesmyslu, který vysával peníze bez velkého efektu. Měli by veřejně přiznat chybu. Měli by začít konečně již spolupracovat s lidmi z praxe. Inkluze nesmí být za žádnou cenu dále politikou, ale pomocí dětem. Protože inkluze není ve většině případů úspěšná, je jen za úspěšnou vydávána. Nepopírám, že některým prospívá, což jsou však převážně děti, které nikdy nenavštěvovaly speciální školství, vždy byly v běžných školách, jen se jim teď dostávalo větší a cílené (a nárokové) pomoci. Tím myslím třeba žáky s poruchami učení, sociálně slabí či žáci s ADHD. Ti ostatní se spíše více socializovali, o lepším vzdělávání však zatím nemůže být řeč. Běžné školy stále ještě neumí výborně vzdělat žáky s těžšími smyslovými vadami nebo mentálně hendikepované. Do toho mají daleko strašně moc. A sebrat jim i tu malinkou pomoc by byl zločin.

Jana Karvaiová

Učitelka a školní speciální pedagog, který denně vidí slasti i strasti inkluze a snaží se pomáhat svým kolegům, seč to jde.