Kdo znáte budoucnost, zvedněte ruku

Učíme se pro budoucnost? Také vás nadzvedávají ze židle články o potřebě učit se pro budoucnost? Pojďme se společně zamyslet.

Nejdříve jsem si myslela, že ten článek bude dlouhý. Už jsem ho měla i napsaný. Ale pak mě napadly zcela jiné a srozumitelnější argumenty.

Jsem generace, která všechny typy škol prošla a ukončila za socialismu. Z propagandy té doby se pamatuji hodně. Nevzpomínám si však na nic, co by připomínalo řeči o učení se pro budoucnost.

A světe div se, stal se nejspíš zázrak.

V té době vyučení automechanici dodnes opravují auta, ačkoli začínali na starých škodovkách. Dnes opravují motory x té generace, kde se bez počítačové diagnostiky neobejdete. A oni pracují a dobře.

Lékaři té doby ještě vyvářeli každou jehlu a stříkačku, byl rentgen, pár dalších přístrojů, o dalších technologiích si mohli nechat zdát. A přesto dnes ovládají lasery, ultrazvuk, magnetickou rezonanci, pracují na sálech s roboty.

Jasně, mohla bych pokračovat výčtem dalších profesí, myslím si však, že to stačí. Prostě lidé se postupně učili novým a novým věcem a dodnes se uživí, jsou schopní se stále učit novinkám všeho druhu.

Jak je to možné?

Ne, nehledejme za tím žádná kouzla ani čáry. Nebylo to ani zázračným vzdělávacím programem té doby. Ani mimořádnou strategií školství, která se zaměřila na budoucnost.

Lidé totiž musí umět základní věci, které znaly nejen naše generace, ale další a další generace nazpátek až někdy k počátkům lidstva.

Je to touha poznat. Touha pochopit něco, čemu nerozumím.

A pak Je to především schopnost překonávat překážky a jít stále dál, navzdory dílčím neúspěchům. Umět upadnou, vstát, otřepat se a jít dál.

Je to píle a houževnatost.

Jak vidíte, jsou to úkoly především pro rodiny, které musí dítě vést od malička. Je to i úkol školy, která má navazovat na výchovu v rodině. Stěžejní slovo je navazovat.

Musíme mít schopnost a snahu se stále učit. Chtít se učit. Kouzelným slůvkem není abrakadabra, ale chtít. A moci. A my všichni můžeme. Není nutné nic měnit co se týká plánů vzdělávání. Kdo chce, ten se naučí mnoho věcí. Kdo nechce, nedonutíte ho ničím. A jsme u jádra věci. Je zcela jedno, jaká bude strategie vzdělávání. Na tom nezáleží a nikdy nezáleželo. Záležet bude na každém jednom člověku, jak se bude chtít celoživotně učit. A tím, zcela samozřejmě, není myšleno jen učení ve škole. Učíme se stále. A když zabrousíme do vod psychologických, tak vám ty vědy vysvětlí, že ne každý jedinec vládne nadšením pro učení. Každý jsme nějaká osobnost, máme nějaké vrozené vlastnosti. Nechme to tak. Protože vnitřní motivaci člověka neovlivní nikdo. Věřící by mě opravil, že ovlivnit by to mohl Pán Bůh. Ano, a ten je tak jediný, kdo tu moc možná má. My ostatní jsme jen poslové a učitelé. Jsme ti, kdo mohou naznačit směr. Nic víc. Všechno ostatní je na každém jednotlivci. A také na tom, jak bude vzdělání důležité pro každého. Píšu o vzdělání. Ne o kusu papíru s razítkem školy.

Takže není pravda, že zlepšení přinese Strategie 2030+. Je to pouhá papírová hra, kterou někdo bude a jiný nebude hrát. Není pravda, že když se změní vzdělávací programy ve školách, bude lépe. Opět je to jen papírová hra, nic víc. A pokud se změní, bude to ke škodě. Mnoho let naše školství vychytávalo to, co je považováno za základ vzdělání. Jestli to seškrtáme, bude se to stejně muset dohnat jinde a jinak.  Někdo se i dnes naučí vše, jiný třeba jen polovinu. Ale to je správně. Není možné, abychom vzdělávali jakési unifikované stejné figury, které na konci základního vzdělání budou mít znalosti jak podle šablony. A taky tak budou hodnoceny. Jestli někdo chce, aby všichni zažili úspěch tím, že snížíme objem učiva na anekdoticky známé „slovní úlohy“ typu: Kolik stojí dvacetikorunová známka, nebude to o úspěchu. Ale o  potěmkinovské vesnici.

 A budoucnost? Jaká? Kdo ví, co bude za rok? Budeme potřebovat umět nastavit termostat nebo štípat dříví na oheň? Na to vám nikdo neodpoví, a kdo tvrdí, že to ví, tak lže. On to neví, jsou to dojmy a hypotézy, nic víc. Oboje bude umět člověk, který se nezalekne změny situace, který bude umět improvizovat, bude mít znalosti. Znalosti, ze kterých si bude umět odvodit další a další věci. Kdo nic neumí, nemůže si informace ani spočítat na kalkulačce (když nebude znát postup), ani vygůglit (když se nebude umět zeptat). Tyto věci škola dávno učí. Ne nějak přesně zaměřeně. Je to ale zcela normální, protože to bez toho nejde. Škola již dávno nepředává bezduché informace, které se děti jen učí jak báseň. Kdo to tvrdí, asi moc neučí. A pozor, i učení se zpaměti má ve škole své místo. Ona ta řešení nejsou jednoduchá a jednoznačná.

Bohužel si musíme uvědomit, co lidí se živí sepisováním a uváděním do života takových „strategií“. Sice to ničemu nepomůže, ale oni jsou tím živi. A to není strategie, to je tragédie. Obzvláště pikantní je, že mnozí, jež sepisují podobné pamflety, zahlédli žáky a studenty leda z letadla. O to lépe o učení umí psát. A hlavně ty učící kantory poučovat.

Vážení experti přes školství. Už skoro generaci dětí učíte lenosti, výmluvám, umetáte cesty. Podporujete v tom rodiče. A myslíte si, že takto vychovaný člověk bude dělat něco co chce, když nedělá ani to, co musí? Ano, je to provokativní otázka. Nebudu na ni odpovídat. Protože moje celoživotní zkušenost mi říká – i přesto vždy budou jedinci, kteří budou chtít. A budou i ti opační.Vždy.