Co je spravedlivé

Dnes jsem přemýšlela o dvou , na první pohled, zcela nesourodých věcech. O důchodech a povinné školní docházce. Je možné, že tyto dvě věci spolu nějak souvisí?

Dnes ráno na mě z netu vykoukla zpráva o tom, že pokud se „nějak“ nebudou řešit budoucí důchody, tak bude důchod kolem sedmi tisíc. Do toho jsem si jinde přečetla, že je těžké dostat chronické absentéry z řad žáků základních škol zpět do lavic a že vadí, když některé děti ukončí základní vzdělání a vědomě nebo na případný popud rodičů ani nenastoupí do střední školy, ačkoli jim v dalším vzdělání není nijak bráněno.

Teď si asi položíte otázku, jak tyto dvě věci spolu souvisí.

Pokusím se to napsat, doufám, že srozumitelně. Pokud jsem četla návrhy na důchody, je snaha především o jakousi sociální „spravedlnost“. Návrhy, které vycházejí ze zásluhovosti bývají potlačovány. Jenže není právě spravedlivé, když lidé, kteří celý život pracovali a odváděli daně a platili si sociální pojištění na tom mají být jen o maličký chloupek lépe než ti, kteří pracovat nechtěli, a tudíž do systému neodvedli nic, naopak jen čerpali.

A v současnosti je tlak na to, aby rodiče dětí, které neposílají do školy, byli trestáni odebráním dávek nebo jejich zmenšením. Protože tím vlastně učí děti, že není třeba nic dělat, že lze natáhnout ruku a dostanou. A hned se zvedla vlna nevole s tím, že ubohé děti nemohou za své rodiče. Jistě, nemohou. Jenže ti rodiče z nich vychovávají další potenciální čerpače dávek, nezodpovědné jedince, kteří si nezvykají na povinnosti (navíc dané zákonem o povinné devítileté školní docházce), nebudou odvádět do systému pojištění nic.

Dle vlastní zkušenosti vím, že zatím u většiny takových rodin selhávají veškeré zatím legální pokusy o nápravu. Schůzky s rodiči, případové konference, spolupráce s OSPODem, s policií. Další organizace jsou spíše ve větších městech, a i ty se musí spoléhat na dobrovolnou spolupráci s rodinou, když rodina nespolupracuje, je vše marné.

A rodiny, kde se pracuje a o děti se starají nejsou státem skoro nijak podpořeny, protože díky výdělkům žádné dávky nepotřebují.

A nyní ta spojitost. Náš stát by měl motivovat lidi k tomu, aby různé dávky nebyly „zadarmo“. Od důchodů, po dávky na bydlení nebo dávky v nezaměstnanosti apod. Výjimku by samozřejmě měli mít lidé, kteří opravdu pracovat nemohou, jsou postižení nebo velice nemocní. Aby někdo celý život nepracoval, aby k tomu vychovával záměrně nebo i bezděčně své děti, to by mělo být postižitelné. Tím, že nebude mít důchod jen o nějakou tu stovku menší než pracující. Tím, že bude trestán za porušování výchovy dětí a mládeže. Zatím se o to ještě nikdo ani nepokusil, ale už mají někteří plná ústa „argumentů“ (nikdy neověřených, takže jsou to jen spekulace), že by to stejně nepomohlo. Tak proč to nezkusit? Mě by to přišlo spravedlivější.