Pokřivená rovnost

…aneb abychom si kvůli vysněné rovnosti nepokřivili celé základní vzdělávání. Kdo a co stojí za snahou o "narovnání" základního školství? Je rovnost něco, čeho lze vůbec dosáhnout?                                       

Před třiceti lety se všichni radovali, jak naše školství přestane být jednotné. Mnozí se předháněli s články, knihami a projevy, jak budou mít rodiče konečně možnost volit pro svého potomka vzdělávací cestu dle jejich gusta. Všem bylo jasné, že to nebude za pár dní. Postupem času zde vznikla soustava škol, kdy si rodiče opravdu mohou vybírat, co považují pro své dítě za to nejlepší.

Máme školy malotřídní, běžné, státní, soukromé, církevní. Vznikla osmiletá a šestiletá gymnázia, která mají pracovat s dětmi nadanými  (ne jen mimořádně nadanými, jak se někdo špatně vyjadřuje). Postupně vznikají školy komunitní, bylo zavedeno individuální vzdělávání v domácnosti. A to jsem zde neudala celý výčet dalších.

A ejhle. S nástupem inkluze (která však v naší kotlince není tím, za co se vydává, zatím se stále o opravdovou inkluzi nejedná), začaly snahy o návrat. Kam? To je otázka. Zatím se podařilo zlikvidovat část škol speciálních a specializovaných, dle současné legislativy nazvaných školy zřízené podle §16 odstavec 9. V současnosti jsou na pořadu dne víceletá gymnázia.

Prý jsou selektivní, elitářská, zaměřují se na výkon a ještě, hanba jim, narušují strukturu tříd na druhém stupni základních škol.

Takže soukromé školy nebo domácí vzdělávání neselektují? Církevní školy neselektují? A proč nyní pestrost základního vzdělávání začínáme nazývat selekcí? Komu se „nehodí do krámu“ víceletá gymnázia? Nevím, protože je to politika a do té já nevidím dost dobře neb pro mě nemá žádnou logiku. A jaké rušení by přišlo na řadu potom?

Vám to nepřipadá jako návrat k jednotné škole? Neustále omílaná rovnost se již dávno ukázala jako utopie. Myšlenka socialismu z ní vycházela také. A samozřejmě bychom našli i další filozofické nebo náboženské směry, které se o rovnost snažily. Když se kolem sebe dívám, vidím jedince s mnoha schopnostmi. Které chtějí rozvíjet. A my zde máme soustavu škol, které tomu napomáhají. Máme podpořit nadané i ty slabé. Jde především o to, abychom je PODPOŘILI.  A jestli to budeme dělat ve speciálních školách nebo víceletých gymnáziích nebo doma, to je jedno. Jde o každého jednoho jedince. A o rodiče, který má právo si cestu vybrat, pokud existuje. A dnešní rodiče nás svou kreativitou překvapují. Já naprosto nechápu, proč se pořád někdo snaží o to, co nejde. A to je unifikovaně nahnat děti do jednoho typu školy s tím, že si tam s nimi pár učitelů poradí. Proč tedy máme specializované trenéry a sportovní kluby, když by stačilo sportovně založenou mládež nahnat do jedné tělocvičny ve městě a jeden, dva trenéři by je učili všem sportům?

Jako společnost jsme velice pestří. Ani já nekamarádím s každým. Ani ostatní všichni nekamarádí se mnou. Svůj okruh známých si vybíráme sami. Celoživotně. Nelžete nám, že když budou všichni chodit do jedné školy, že se budou kamarádit. Nebudou. Budou se trpět a nebo taky ne. Dobrá osvěta pomůže lépe než špatná inkluze. Setkávat se můžeme kdekoli. Ve škole, na hřišti, na diskotéce, v práci. Co je potřeba – podpořit každého jedince ze všech sil. A když ty síly rozložíme a nadané dáme na gymply, na sportovní školy, jazykové školy, některé SVP žáky dáme na speciálky, některé děti necháme v domácím vzdělávání, dostane se jim péče lepší než v kolektivu, který je údajně bude obohacovat. Jenže to obohacování je často jen úporným přáním a ne realitou.